A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Chorvatsko - Cestopisy

Přírodní krásy Chorvatska a Slovinska

Opět podrobný popis našeho zájezdu tentokráte po vesměs přírodních ale i kulturních krásách Chorvatska i něco málo ze Slovinska s uvedením časového harmonogramu i cen za vstupy, tipy jak si to tam užít a na co nezapomenout.

Přírodní krásy Chorvatska a Slovinska

Národní parky, respektive Krásy Chorvatska a Slovinska, takto se jmenoval další náš poznávací zájezd s cestovní kanceláří Intertrans, tentokráte v září roku 2009. Vyjeli jsme opět večer jedním z jejich žlutých luxusních busů, k milému překvapení opět náš oblíbený patrový Neoplan (už jsme s ním letos byli v Londýně). Republiku jsme opustili hraničním přechodem Dolní Dvořiště někdy kolem půl druhé hodiny ráno a 8:15 jsme již byli v cíli našeho prvního zastavení ve Slovinsku u jezera Bled v Julských Alpách. Bylo čerstvé ráno, slunce nabíralo pomalu na síle a z břehu jezera se rozprostíral krásný pohled na lázeňské městečko Bled, nad kterým se tyčí hrad biskupů z Brixenu. Jezero je dlouhé 2 km, široké asi kilometr a nachází se 501m.n.m. Uprostřed je ostrůvek, na kterém stojí kostelík nanebevzetí Panny Marie, který se krásně zrcadlí na klidné hladině. Voda byla krásně zbarvená, na hladině plavalo spadané listí z kaštanů a divoké kachny.Lodičky s barevnými stříškami zvané pletny se pohupovali přivázané u břehu. Po vyfocení a osvěžení se čerstvým ranním vzduchem, který nás docela probral z nočního přejezdu, jsme přejeli na druhou stranu jezera do Bledu. Vydali jsme se k opět k jezeru, kde nám paní průvodkyně přednesla svůj výklad o historii a současnosti města a navrhla místa, které by bylo záhodno zhlédnout. Vybrali jsme si kostel sv. Martina s jeho bohatou vnitřní výzdobou. Prošli jsme skoro liduprázdnými uličkami, dali si snídani z vlastních zásob a vydali se na asi hodinový přejezd k Postojenské jeskyni. Prohlídka byla objednána na jednu hodinu, takže jsme se ještě stihli zajet podívat na nedaleký Predjamsky hrad. Pověst, která popisuje události při obléhání hradu, na kterém se zabednil loupežník Erasmus, a jeho následné dobití, díky zradě jednoho ze sloužících, byla velice zajímavá, stejně jako pohled na samotný hrad postavený ve skále. Na bližší prohlídku nebyl čas, tak jsme se vrátili k jeskynnímu komplexu Postojnska jama, kterým protéká ponorná řeka Pivka. Jeskyně byla zpřístupněna 1880, je tam bohatá sintrová a krápníková výzdoba. Teplota v jeskyni se drží mezi 8 - 10 stupni a díky aktivitě krasové vody, se neustále mění, i když jen velmi velmi pomalu. Vstupné činilo 17 EUR a vchodu půjčovali za poplatek zateplené pláštěnky, aby vám uvnitř nekapala voda na hlavu. Nasedli jsme na vagónky úzkorozchodné vlakové dráhy, které nás dovezli do útrob jeskyní. Dalo by se to přirovnat k pouťové atrakci, uzounké chodbičky, nasvětlené krápníky, ale nejelo to tak rychle. Vystoupili jsme na konečné, kde se lidé rozdělili do skupin podle jazyků, kterými zde provázeli. Přidali jsme se ke skupině ve Slovinštině a procházeli jsme jeskyně po pěkně udělaných betonových cestičkách. Prohlídka trvala asi 1,5 hodiny a byla velice zajímavá. Na pár minut jsme také zažili pravou jeskynní tmu, docela sranda, protože jsme se opozdili za skupinou a nevěděli, co se děje, když najednou tma. Ven jsme se opět dostali vláčkem a u východu nás čekali prodejci fotek, kteří nás po cestě stihli nafotit, ovšem záběry neměli podle mého příliš dobré a navíc drahé, tak jsme jim je tam nechali. Jeskyně jsou zajímavé ještě tím, že se tu nachází živoucí fosilie - Macarát jeskynní (Proteus anguinus), kterého můžete spatřit za nějaký ten poplatek v akváriu. Po svačince v místním občerstvení jsme se odebrali opět k autobusu na přejezd do Chorvatska, kde jsme spali první noc v hotelu Imperial v letovisku Opatija. Leží na kvarnerské riviéře, která je prostorově omezena pohořím Učka zdvíhajícího se z pobřeží až do výšky 1400 m. Po přidělení pokojů jsme šli prozkoumat moře a pláž, nebylo sice už takhle v pozdním odpoledni moc teplo, ale ještě se dalo koupat. Vstup do moře byl docela kluzký po betonových schůdcích (bez bot do vody by jsme se na tomto zájezdu opravdu těžko obešli). Po vykoupání jsme se šli zkulturnit a vyrazili na hotelovou večeři. Byla formou bufetu, kde byl v nabídce velmi bohatý výběr jídel všeho druhu. Od masa telecího, vepřového až po mořské potvory na různý způsob a samozřejmě mnoho zeleniny, ovoce a příloh. Po večeři podávali jako dezert zmrzlinu nebo koláč a pití dle přání roznášeli číšníci, to už ale nebylo v ceně naší polopenze. Posilněni a unaveni jsme se vydali spát do svých pokojů. Ráno nás čekala opět pestrá snídaně, na které nechyběly ani vejce na různé způsoby. Najedli jsme se a vydali se opět na cestu dále na jih po pobřeží Chorvatska směrem k Zadaru. Projížděli jsme okolo města Rijeka, kde se staví obchvat. Je to 3. největší město, které je dopravním uzlem a založili ho Římané již ve 2. stol. př.n.l. Průjezdem Rijeckou zátokou se nám otevřel krásný výhled na Kvarnerské ostrovy, ze kterých je největší Krk, dále jsou to ostrovy Cres, Rab a Pag. Vyslechli jsme si také něco z přírodních zajímavostí jako například typy větrů, které zde vanou. Mistral – lehký příjemný letní větřík, Jugo, který vane od moře z Afriky a způsobuje vlny a nakonec nebezpečný silný vítr Bora, který vane v zimě od pevniny, způsobuje vyprahlost návětrných stran ostrovů a vytváří na moři nebezpečný vodní dým. Vítr ohrožuje i dopravu na pobřeží, proto jsou vidět postavené kamenné zídky, který mají působit jako větrolamy. Průjezdem městečkem Senj (tam se rodí vítr Bora) a průsmykem přes pohoří Velebit, jsme opustili jadranskou magistrálu a najeli na dálnici A1, po které cesta ubíhala přeci jen rychleji. Zajímavá krajina, dlouho jsme nepotkali žádné město ani benzinku, jenom holé pláně, kamenité a místy porostlé hustými křovinami. Projeli jsme mnoha tunely, nejdelší z nich je tunel Sveti rok. Do Zadaru jsme dojeli před jednou hodinou odpolední a šli jsme na prohlídku. Toto 80-ti tisícové město bylo za válek 2x zničeno a opět obnoveno. Vešli jsme do historického centra mořskou branou a prošli kolem kostela sv. Simeona, pozůstatků opevnění, opravovaného kostela sv. Diokleciána až na náměstí pěti studní, kde nám průvodkyně udělala výklad. Studny jsou pozůstatky průplavu, který tu prokopali, aby město oddělili od pevniny. Pak bylo vypleněno a zavládli zde Benátčané, kteří příkop zasypali. V místě dnešního parku stávala citadela, kterou připomíná pouze informační cedule. Prošli jsme uličkami dále ke kostelu sv. Marie a následně ke kostelu sv. Donata. Pořádaly se tam koncerty, ale dnes už není vysvěcen. Následovala katedrála sv. Stošije (sv. Anastázie), která byla vystavěna ve 12. – 13. století. Ze zvonice je za 10 kuna krásný výhled na město. Prošli jsme kolem pozůstatků antického fóra až na nábřeží k unikátním mořským varhanám, které byly dokončeny v roce 2005. Skládají se z 35ti píšťal, které jsou umístěny ve schodech na nábřeží vedoucích do moře. Mořská voda do píšťal vhání vzduch, který skrz ně prochází průduchy na povrch a tímto hrají, pokud jsou na moři vlny. Kousek opodál je v chodníku pobřežní promenády obrovský modrý kruh, který prý v noci svítí, tím jak se za dne nabije solární energií, mohla by být zajímavá podívaná. Z leteckého pohledu to vypadá jako bazén. Město se hodně opravuje a je dost rušné, nepůsobilo na mě nijak extra zajímavě. Věže mnoha kostelů jsou si tak podobné a je jich tam víc než dost, že se podle nich ani nezorientujete, naštěstí není historické centrum příliš rozlehlé, takže se tam dá vyznat. Nakoupili jsme na zpáteční cestě k autobusu v Konzumu něco na zub a odjeli jsme na ostrov Pag, kde jsme měli strávit druhou noc v hotelu Meridijan. Hotel vypadal hezky, ale část lidí včetně nás bylo ubytováno jinde, díky nedostatečné kapacitě. Myslím, že jsme o nic nepřišli, protože vedlejší hotel Belveder vypadal také velice pěkně a navíc stojí na vyvýšeném místě a tak jsme měli krásný výhled na moře, které jsme šli hned vyzkoušet. Trochu jsme se potápěli, ale nebyly tam moc příznivé podmínky pro tuto zábavu. Voda byla kalná od písku a nějakých těch rostlin, ale život tam pod vodou nějaký byl. Pláže jsou různého povrchu, nejčastěji oblázkové až kamenité. Písek je většinou uměle navožen. Po osvěžení jsme se opět odebrali na večeři, která nebyla o nic horší než v minulém hotelu. Stejně tomu bylo i se snídaní. Měli jsme trochu času před odjezdem, tak jsme se ještě šli podívat do „centra“ městečka Pag. Ráno bylo opět liduprázdné až na pár místních, co si dopřávali ranní kávu venku před obchůdky. Opět jsme se vydali na cestu dále na jih do města Trogir, kam jsme dorazili v poledne. Po cestě jsme si udělali zastávku na vyhlídce na řeku Krku a městečko Skradin. Trogir se dnes již nachází na ostrově, protože zde byl prokopán průplav, kde je kotviště malých lodí. Hlavní náměstí je lemováno domy z 15. století a vévodí mu velkolepá katedrála sv. Vavřince. Tato zajímavá katedrála se stavěla 300 let a díky tomu je na ní vidět více stavitelských stylů. Má krásný románský portál, který se považuje za nejkrásnější památku Jadranu. Vytvořil ho mistr Radovan roku 1240. Jsou zde výjevy biblické i ze života lidí, Adam a Eva jsou výjimečně znázorněni nazí (první akty v antice). Uvnitř je k vidění např. gotická lavice, kaple Ivana Orsiniho (patron města) a první valená klenba. Vstupné činilo 20 kuna, ale vyplatilo se, protože z věže byl opravdu krásný výhled a že se bylo na co koukat. Ovšem výstup na věž nebyl jen tak pro nic za nic označen nápisem na vlastní nebezpečí, občas jsme měli i strach. Nicméně vše dobře dopadlo a my pokračovali dál až na druhou stranu historického centra. Udělali jsme malou zastávku u nejstaršího kostelíku sv. Barbory, minuli jsme opět pozůstatky hradeb a prošli mořskou bránou na nábřežní promenádu, kde se před našimi zraky vynořil druhý ostrov Čiovo spojen s Trogirem mostem. Došli jsme ke strážní věži, kam jsme si zaplatili vstup 15 kuna a šli na vyhlídku. Toto město je moc hezké, na rozdíl od Zadaru, je zde mnoho hezkých památek a starobylých budov. Čas se krátil, tak jsme se opět vrátili k autobusu. Dalším cílem dne byl národní park KRKA (www.npkrka.hr). Toto území o rozloze 109 km2 kolem řeky Krka bylo prohlášeno národním parkem roku 1985. Zahrnuje tok řeky Krky (2 km po proudu od Kninu do Skradinu) a dolní tok řeky Čikoly. Za 90 kuna vstupného zde můžete spatřit 7 jedinečných sintrových vodopádů na Krce. Sintr (porózní vápnitá hornina) se usazuje na sintrových tvůrcích (mech, algy) a vytváří různé zajímavé geomorfologické tvary. Je to častý jev na povrchových tocích dinárského krasu, ale jen vzácně vytváří vodopády, jak psali v informačním letáku, který jsme dostali ke vstupence. V parku je možno vidět zachovalé zbytky antického vodovodu římské Scardony, vykopávky římského vojenského tábora a zříceniny několika starochorvatských tvrzí. Dále četné mlýny, lisy a další stavby, které jsou památkami rurálního stavitelství. Mezi nejvýznamnější sakrální stavby patří františkánský kostel a klášter na ostrůvku Visovac. Vzhledem k časovému omezení našeho pobytu, jsme si vybrali ke zhlédnutí nejznámější vodopád Skradinski buk, ke kterému jsme došli od vstupu Lozovac (kde nás autobus vysadil) naučnou stezkou lesem a po zpevněných můstcích okolo vody. Velice příjemná procházka s krásnými výhledy. Pod vodopádem se může koupat, ale my jsme si raději dali jedno z chutných chorvatských kafíček v přilehlém občerstvovacím zařízení. Po návratu na výchozí bod, pro nás opět přijel autobus a odjeli jsme do hotelu Imperial u města Vodice, kde jsme měli strávit poslední 2 noci. Dorazili jsme tak akorát na večeři a pak jsme se šli ještě projít kolem moře. Další den nás čekal výlet na Kornaty. Kornatské ostrovy jsou národním parkem zahrnujícím 147 ostrovů na ploše cca 300 km2 (plocha vody i ostrovů), jak nás informovala paní průvodkyně. Na ostrovech není možné trvalé osídlení, je tam nedostatek pitné vody, proto tam lidé jen vozí přes léto ovce na pastvu. Za války se na ostrovech ukrývali partyzáni a jsou zde vidět i pozůstatky římských sídel. Každý rok v rámci slavnosti 1.7. se prý lidé vydávají na loďkách ke kostelíku Panny Marie, aby poprosili o požehnání. My jsme vyjížděli 9:30 z přístavu v Pakoštane takovou akorát lodí pro cca 80 lidí. Tento celodenní výlet nás stál 250 kuna. Dostali jsme svačinku i oběd, vody, vína a rakie (něco jako naše slivovice) co hrdlo ráčí, takže bylo veselo. Vyložili jsme kuchaře v zátoce a jeli dál na volné moře podívat se na ostrovy „z venku“. Pak jsme se vrátili zpět do zátoky, kde jsme se mohli koupat než se nám dovařil oběd. Voda nádherná průzračně čistá a teplá, slaná tak, že člověk nemusel skoro ani plavat. Nějaký podmořský život tam taky byl, ježci, škeble i rybky. Pak jsme si dali výborný oběd, plátek masa a makrelu na grilu se zelným salátem a houskou. Zapili jsme to vínem a mohli jsme pokračovat na další zastávku v zátoce Telaščica na ostrově Dugi otok. Prošli jsme na druhou stranu ostrova, kde je krásná vyhlídka na vysoké útesy a krásně modré moře. Po vyfocení jsme šli k jezeru Mir, které se vyznačuje vysokou salinitou, která závisí na teplotě ovzduší. Čím tepleji, tím se voda více vypařuje a jezero je slanější. Voda v jezeře ovšem nebyla nijak čistá, vstup do vody pozvolný kamenitý s červenou hlínou. Všude na ostrově se volně pohybovali osli, kteří vám klidně sežerou svačinu, pokud si nedáte pozor. Po dvouhodinové pauze na tomto ostrově jsme vyjeli naší lodí zpět do přístavu v Pakoštane, kam jsme dorazili k večeru. Cesta lodí byla fajn, personál lodi byl velmi milý, nechali nás kormidlovat, připíjeli si s námi a učili nás chorvatskou písničku, která z reproduktoru vyřvávala tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Lidé tančili a zpívali a zavládla všeobecná pohoda. Na lodi se dalo chodit přes kabinu kapitána i na příď, kde to při rychlejší jízdě občas šplouchalo, ale fajn výhled. Cesta na příď byla ovšem pro odvážnější, jelikož tam nebylo žádné zábradlí, jen žebřík a paluba. Nicméně lidé posilněni alkoholem odvahu nakonec našli. Po připlutí a rozloučení s posádkou jsme se vrátili do hotelu ve Vodicích, kde jsme opět povečeřeli a ve zbytku večerního času jsme se šli podívat do centra Vodic, které bylo vzdáleno cca 20 minut chůze po pobřeží. Takhle ve tmě jsme nic zvláštního neobjevili, byl tam obchoďák i stánky se suvenýry, takže akorát nakoupit se dalo. Ráno po snídani jsme se sbalili a odjeli směr Šibeník. Toto obchodní přístavní město leží poblíž ústí řeky Krky do moře průsmykem sv. Antonína. Procházkou historickým centrem kolem kostelíku sv. Barbory se dostanete na dómské náměstí, kterému vévodí nejznámější památka města - katedrála sv. Jakuba. Oproti portálu je benátská městská lodžie, která sloužila jako radnice. Katedrála je postavena celá z kamene, ze strachu před opětovným vyhořením zde není nic ze dřeva. Po prohlídce interiéru katedrály, který kontrastuje s jeho vnějším vzezřením, jsme se vydali po schodech nahoru k pevnosti sv. Anny, respektive sv. Michala. Vstupné bylo 20 kuna a naskýtal se z opevnění opravdu krásný výhled, jak na katedrálu, tak na ústí řeky Krky. Za druhé světové války byl Šibeník zničen a pak za jugoslávské války znovu obnovován. Pokochali jsme se výhledy, odebrali se do města nakoupit nějaké suvenýry a opět k autobusu na cestu k Plitvickým jezerům. Národní park Plitvická jezera je svou rozlohou (294.82km2) největším a zároveň nejstarším (prohlášen 1949) z osmi chorvatských národních parků. V roce 1979 byl zařazen na seznam UNESCO památek. Zahrnuje 16 pl.jezer a říčku Koranu. Výškový rozdíl 450m, nejvyšší jezero je Proščanské v 640 mnm. Jezera se dělí na horní a dolní, jsou oddělené travertinovými bariérami a sintrovými prahy, které narůstají 3-5 mm za rok. Je k vidění cca 90 vodopádů, nejvyšší je plitvický velký vodopád (72 m). Lesy okolo jsou plné chráněných druhů živočichů i rostlin, vody jsou plné ryb, zvláště pstruhů a sivenů, kteří mají endemické znaky. Je zde zakázáno koupání i rybolov. Vstup nás stál 100 kuna. Vyjeli jsme „autovláčkem“ k horním jezerům, která jsou rozlehlejší a vydali se stezkou k největšímu jezeru Kozjak, které jsme přepluli elektrolodí k dalšímu záchytnému bodu. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali v cestě po značené stezce směrem k východu P1, kde nás čekal autobus. Stezka byla tvořena dřevěnými lávkami, po kterých se chodilo nad vodou. Byly vyrobeny z tyčoviny, takže schodky byly tak maskovány, že jsme každou chvíli zakopávali. Člověk nemá čas koukat pod nohy, když je okolo tolik krásy. Nádherně zbarvená voda, tvořící vodopády a jezera plná ryb a všemožných druhů rostlin. Lávky byly občas úzké, na tolik lidí, co se tam občas nahrnulo. Trochu dost nás zlobilo odpolední slunce, která nám svítilo do objektivů, asi by to chtělo buď dopolední návštěvu nebo opačný okruh. Každopádně to byl velice obohacující zážitek vidět tolik přírodní krásy a navíc i místo natáčení kultovního filmu Poklad na stříbrném jezeře. Stálo by za to se tam podívat asi na jaře, když by bylo více vody, v tom září toho v největším vodopádu moc neteklo. Dávám za pravdu informačnímu letáku, který říká (volně přeloženo), že jeden z prvních průzkumníků fenoménu krasové vody byl v roce 1937 Ivo Pevalek, který řekl: „Je tam všude voda, vodopády, jezera a lesy, ale Plitvická jezera jsou jedinečná, prostě to musíte vidět!“. Nedá se to popsat a z fotek to také není ono. Návštěvu vřele doporučuji. Tímto fenomenálním zážitkem jsme zakončili náš pobyt v Chorvatsku a po občerstvení ze zásob autobusu jsme se opět naložili na noční cestu domů. Celkem jsme najeli 2 683 km, takže jsme opět viděli kus světa a máme na co vzpomínat.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@