A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Chorvatsko - Cestopisy

Putování Istrií

Čtrnáct dní pohody, nádherné přírody, kouzelných městeček na kopcích, prastaré historie i neopakovatelných západů slunce. Tisíc kilometrů a tisíc zážitků. To byla Istrie v září roku 2007.

Pár slov úvodem

Touláme se Istrií, točíme kilometry a máme oči otevřené dokořán. Je polovina září a počasí je navzdory „vremenské prognoze“, vyvěšované každý týden na tabuli před recepcí Laterny, přijatelně pěkné. V Praze je zima a déšť. Tady slunce příjemně pálí a 25 stupňů je přesně to, co potřebujeme. Istrie nás přivítala příjemnou tváří, minimem turistů a perfektním bydlením. Poddáváme se zcela atmosféře pohody, obklopení mořem a historií. Dokonalé Dolce far niente. Tedy dolce far niente v pohybu. Po našem. Celou Istrii jsme cílevědomě rozdělili na denní úseky, ve kterých jsou malebně rozmístěny staré raněkřesťanské kostely, středověká města a městečka, kavárny a restaurace s kafem i antické památky. A samozřejmě moře. Moře, které každý večer umocňuje dojmy, nabyté za dne na prašných cestách Istrie. To moře, které nabízí každý večer o sedmé hodině nádherné představení, jehož hlavním aktérem je slunce, zapadající někde v dáli nad odsud neviditelnou Itálií. Chybí už jen potlesk davů, které stojí na pobřeží a sledují ono představení. Oni vlastně nemohou tleskat. Mají v ruce foťáky a zvěčňují onu atmosféru, aby si ji mohli doma zavřít do rodinného alba. Jedině dva milenci, sedící na kamenné zídce blízko břehu nefotí. Mají totiž plné ruce. Jednou rukou drží jeden druhého a v druhé mají sklenici vína. Láhev stojí vedle nich na zídce. Těm se tu zjevně zastavil čas. A tak jediným rušivým momentem je tady cvičitelka aerobiku, řvoucí nechutně do posvátného ticha povely z terminologie, která je mi neznámá. Před ní na betonovém platu se potácí skupina zoufalců, kteří se snaží hýbat tak, jak cvičitelka huláká. „Svižně, do tempa, jedeme, jedeme“. V mylné představě, že tady shodí přebytečná kila, si tady huntují zdraví. A ještě si za to platí. Nechutné. Jsou to pochopitelně skupiny českých turistů, kteří mají v ceně zájezdu aerobik. Potěšila mne ovšem skupina, cvičící až na konci poloostrova u majáku. Když se slunce sklonilo k obzoru, přerušili cvičení a šli se kochat. Jako ti ostatní normální. Tohle v Čechách skutečně neuvidí. Nekochali se ovšem dlouho. Slunce zapadlo a ostrý hlas cvičitelky je vrátil zpět do reality. „Tak, děti, do práce, jedeme, jedeme“. A ta skupina zoufalců, pokoušejících se o televizní úsměvy, se dala opět do pohybu. Mně bolí tělo už jen od toho koukání. Honem na zmrzku, ať přijdem na jiné myšlenky. Vraťme se však zpět. Je ráno a slunce se začíná rozlévat po balkonu. Trojúhelník moře, vykukující z dáli mezi pobřežními stromy, se perlí v nízkém slunci. Moc toho odsud z moře nevidíme. Celá Laterna je porostlá stromy, ve kterých se docela ztrácejí četné apartmánové komplexy. Ale co to je za stromy, to skutečně nevím. Jako botanik nestojím za nic. Listy mají jako olivovníky, ale místo oliv mají tvrdé, kulaté plody. Zůstane mi to záhadou. To historie je mi přeci jen bližší. Díky internetu si vezeme s sebou spoustu informací o zajímavých místech po celé Istrii. A při ranní kávě se tak může upřesnit program dne. Pochopitelně s ohledem na „vremenskou prognozu“. Ta je sice stále špatná, ale počasí na to nebere ohled a navzdory tomu je stále pěkné. Tak tedy konec řečí a vzhůru za poznáním.

Zastavení první - moře

Na obzoru plachta bílá
Michal Jurjevič Lermontov

Na obzoru plachta bílá
v modru moře zamženém .. Co as doma opustila?
Kam to letí pod větrem?
Vlny hrají, vítr třeští, štíhlý stožár prohýbá:
nehledá si plachta štěstí,
a před štěstím neprchá!
Pod ní moře v mlhy kouři,
nad ním slunce jasný svit:
vzpurná plachta hledá bouři,
jak jen v bouři byl by klid!

Když jsem někdy před pětadvaceti lety poprvé stál na břehu Baltu, měl jsem pocit objevitele neznámých světů. Nevysoké vlny s bílou čepicí pěny zalévaly písečný břeh a do borového lesíku na písečných dunách vanul chladný vítr. Působivou kulisu ještě dotvářely nějaké trajekty, kotvící na obzoru. Kdo vlastně ví, co se všechno skrývá v tom slově.“ Moře“. Ví to asi jenom děti. Děti a blázni. A dobrodruzi. Věděl to Jules Verne, který moře miloval. Verne, který si na sklonku svého života koupil výletní jachtu a s ní se plavil vysněnými krajinami svých knih.A starý pán byl také na vrcholu blaha, když jeho jachtu u jednoho středomoř- ského ostrova poblíž Afriky jednou přepadli piráti. Konečně prožil to, o čem celý život psal. Moře se stalo neodmyslitelnou kulisou skoro všech jeho knih.A já jsem první verneovku dostal už v první třídě. Školní atlas a Verne se od té doby staly mým průvodcem životem. A taky pramenem poznání. A všude bylo moře. Na světě je mnoho krásných míst.Člověk má ale v drtivé většině tu smůlu, že o nich neví. A když ví, tak se tam stejně nikdy nedostane. Je to pro něj „pevnina neznámá“.Jak Modrý květ romantiků. Těžko splnitelná touha po pozemském štěstí. A to štěstí má různou tvář. Když stojím na břehu a dívám se na moře, mám silný pocit poznání. Je to krásný pocit. A asi nikdy nevymizí. Možná jsem se špatně narodil. Tedy, na špatném místě. Některá vyznání se říkají lehce, u některých stačí mlčet. Moře je všeobjímající fenomén. Mlčme tedy a dívejme se. Jako ti dva na pobřeží Lanterny. Ti nepotřebují vůbec nic. Slunce právě zapadlo a lahev vedle nich na zídce je už z poloviny dopitá.

Buzet-Hum-Motovun-Pazin – výlet do středověku

„Molim Vas, su u pondelku sve uspomeny otvorene?“ ptám se ráno recepčního v Lanterně. Recepční se hluboce zamyslel, pak se někoho ptal a pak se se širokým úsměvem ke mně obrátil a povídá. „U Hrvatsku sve ovoreno stalno. Sve u redu.“
Nebyli jsme příliš uspokojeni touto odpovědí. Teprve v Pazinu jsme si uvědomili, že nás vlastně poslal slušně do , no, to slovo se obvykle jen vytečkovává. V Chorvatsku jsou, tak jako u nás, všechny památky v pondělí pochopitelně zavřené.To jsme ovšem zjistili až před zavřeným Pazinským hradem. Mrzelo mne to dvojnásob, neboť na hradě je Istrijské národopisné muzeum. A to jsme chtěli vidět. Ale nepředbíhejme událostem. Vždyť je teprve ráno.
Proplétáme se sítí istrijských silnic a silniček. Některé jsou značené dobře, jiné mizerně a některé vůbec. Náš pětikilový Euroatlas je tedy v permanenci. Jeho vadou je ovšem jeho patnáctiletý věk. Vzhledem k tempu, jakým tady rostou nové silnice a opravují ty staré, je to už kmet. Ani má žena, která tu loni projížděla s dcerou, nemůže poznat nové úseky. Jaký div, že jsme Buzet minuli. Městem jsme měli teoreticky projet, protože jiná silnice na našem atlasu není.My jsme se ovšem trefili na nějakou úplně jinou, která neměla existovat.
Přes drobná úskalí, v podobě vedlejších cest, vedoucích někam do neznáma, i přes dlouhotrvající opravu naší úzké štěrkové cesty, která jediná vedla k cíli, nacházíme Hum - Najmanji grad na svijetu, jak hlásá pyšně velká cedule na kraji parkoviště. Má asi pravdu. Jeden kostel, jedna konoba a celých dvacet obyvatel. Ti jsou ovšem někde zalezlí. A tak počet turistů, kteří se právě potulují Humskými uličkami, převyšuje zřejmě počet obyvatel. Co je ovšem úžasné, to je zcela zachovalá původní městská urbanistická dispozice. Je to maličký skanzen minulosti.Pár obytných vysokých domů je zabudováno do důkladného městského opevnění, je tu městská brána i strážní věže. I malá loggie. Za čtvrt hodiny jsme ale s prohlídkou hhotovi. Jedna stará Istrijská legenda říká, že ještě než osídlili Istrii lidé, žili v údolí řeky Mirny obři. Hlavní z nich byl Ban Dragonja.Postupně vystavěli všechna města a vesnice v okolí jako Motovun, Oprtalj, Sovinjak,Roč,Groždjan a další. Když všechno postavili, nezbylo už skoro žádné kamení.A tak z toho, co zbylo, postavili Hum – najmanji grad na svijetu. Největší hodnotou Humu je skutečnost, že se město od 11.stol., kdy Istrii ovládali Frankové, prakticky nezměnilo. Tři řady domů a dvě ulice. Tady se skutečně nedá zabloudit. A ani není třeba se ptát na cestu. A vždycky vyjdete u kulinářsky vyhlášené Humské konoby. Zajímavá tady bývá volba župana.Tedy něco jako starosty. Volba Humského župana se datuje až do dávných dob.Tento starobylý obyčej byl obnoven v r. 1977.Obřad se odehrává vždy v červnu v městské loggii.Župana volí 11 soudců za pomoci Boha a „raboše“. Raboš je něco jako dřevěná volební urna. S jedné strany se dávají hlasy pro a s druhé strany proti. Celá procedura volby se odehrává v místním dialektu a případní návštěvníci shlédnou zdarma zajímavé představení. Na konci procedury předává starý župan novému županskou hůl a klíče od „nejmenšího města na světě“. Pěkná tradice.Předpokládám, že na konec skončí všichni v místní konobě, aby volbu náležitě zapili. Ale to už průvodce neuvádí. A tak jedeme dál. Blízko Pazinské Jamy kdysi dávno pásl mladý pastýř ovce, patřící zámeckému pánu. A stalo se, že se jedna z ovcí zatoulala blízko propasti a spadla dolů.Po čase navštívil pastýř svého otce, který bydlel ve vesničce Raša,na jihovýchodě Istrie blízko Labinu. S údivem zjistil, že ona ovce, která spadla do hluboké propasti vedle Pazinského hradu do řeky Pazinčice, vyplavala až u Raše, kde vyvěrá podzemní řeka. A tak se otec se synem zamyslili a udělali si z této příhody výnosný kšeft. Syn občas shodil ovci do propasti a otec ji v Raši mrtvou vytáhl. Hradnímu pánovi bylo divné, že mu ovce mizí tak často, až na ten podvod časem přišel.A tak otec, čekající zas na novou zásilku, vytáhl jednou místo ovce tělo svého mrtvého syna, kterého rozlícený hradní pán nechal svrhnout do téže propasti.
Potud pověst. Je zajímavé, že tato pověst jen potvrzuje výzkumy, prováděné ve 20tých letech 20.stol. Proti dřívějšímu názoru, že podzemní řeka vyvěrá kdesi u Limského zálivu, výzkum prokázal, že vytéká právě až blízko Raše. Otázkou je, proč výzkumníci nevěřili pověsti. Mohli si ušetřit práci. Jak bylo už řečeno, Pazinský hrad je, i přes ujišťování našeho recepčního, zavřený.Tak o ten jsme definitivně přišli. Na další návštěvu už nebude čas.Tak alespoň pár slov k historii.Na tomto místě stál hrad již v 10.stol.Zajímavé je, že nestál na nejvyšším místě kraje, ale na samém okraji Pazinské Jamy, což je 120 metrů hluboká propast. Z okolních kopců bylo na hrad příliš daleko, než aby na něj obléhatelé nějak dosáhli.A zepředu byl hluboký příkop s pěti branami a padacími mosty.V 19.stol. byl příkop zasypán, takže dnes z něj nevidíme vůbec nic. Hrad byl ve 14.stol. přestavěn a doplněn v gotickém slohu. Klasická dispozice – hradní obytný palác,obranná věž,kaple, zvonice, no a hlavně mohutné hradby. V průběhu těch tisíce let se v něm vystřídalo docela dost majitelů. To ale není zas tak důležité. Teď, když je hrad zavřený,zajímá nás hlavně Pazinská Jama. Jenomže je problém dostat se ke kraji, nahlédnout dolů a přitom nikam nespadnout. Nejde to ani z oken rozbořené budovy, stojící na samém kraji jámy.
Stěny propasti jsou hustě zarostlé křovím a tak se toho pohledu musíme vzdát. Využíváme alespoň malého parčíku uprostřed zbořeniště a dáváme si malou svačinku. Dům, na jehož místě nyní svačíme, nezničil žádný zub času. Ten zničila historie zcela nedávná. Bylo to při spojeneckém bombardování Istrie za druhé války.Mimo jiné, při tomto bombardování byl také těžce poškozen i Poreč.
Pazinská jama je od r. 1964 chráněným územím. V místě, kde se stýkají nepropustné jílové vrstvy a rozpustný vápenec, propadá se povrchový tok Pazinčice do podzemí. Vytéká až daleko na jihovýchodě Istrie u města Raše. Ale to už víme. Pazinskou jamu i hrad ale proslavil hlavně Jules Verne. Maďarský vlastenec, hrabě Matyáš Sandorf, byl při pokusu o svržení habsburské nadvlády prozrazen a uvězněn se svými druhy právě na Pazinském hradu.Při pokusu o útěk hrabě Matyáš a jeden jeho druh spadli dolů do Pazinčice, když slézali strmé stěny propasti. Kdo zná tento román a viděl Pazinskou jamu, ten si domyslí, že by milý hrabě musel umět létat, aby ten skok přežil.120 metrů je přeci jen příliš. Inu, tady zapracovala spisovatelská licence.Po dlouhé cestě podzemím však Verne nechal vyplavat Sandorfa až u Limského kanálu. Další místopisná nesrovnalost. My však už víme, že měl vyplavat někde úplně jinde. Kniha je ale moc pěkná. Tak nebuďme detailisty.Ve městě působí i velmi agilní Klub Julese Verna. Je tu, jak vidno, i jeho ulice.A každý rok v červnu se v Pazinu pořádají Dny Julese Verna. V ty dny se milí členové klubu mění v děti a hrají si na Matyáše Sandorfa a div, že taky neslézají stěny Pazinské jamy.Ale je to pěkná tradice.
Seznamme se však s jednou velmi starou Istrijskou legendou.
Legenda o Pazinjské Jame.
V Istrijském vnitrozemí bylo kdysi hodně močálů, rozkládajících se kolem četných řek. Byla tam však i území, kde bylo naprosté sucho a kde lidé strádali nedostatkem vody.Lidé těchto oblastí proto prosili Bana Dragonju, aby jim pomohl k vodě.Ten se nenechal dlouho prosit, sebral divoké voly a pluh a žačal orat.Za dva dny vyoral s býky dvě hluboké brázdy.Do první brázdy natekla řeka ze střední Istrie a nazval ji Dragonja po sobě.Do druhé brázdy natekla řeka, kterou nazval Mirna po své ženě.Třetí den začal orat i třetí brázdu. Volové mu ale utekli.Brázda zůstala nedokončená a začala se v ní hromadit voda.Z hradního okna se mu začala posmívat žena kapitána hradu. Dragonja se naštval, sehnal své voly, vzal pluh a vrátil se k své ženě Mirně. /Mimochodem, v oné legendě se píše o té ženě jako o pěkné slepici.Kokoš je v překladu skutečně slepice. Ovšem pokud se z toho okna koukala skutečná slepice, v tom případě se omlouvám čtenářům za špatný překlad. Ale to už nezjistíme./ A pod Pazinem pořád stoupala voda.Zaplavovala obydlí lidí a ty nenapadlo nic jiného, než běžet zase za Dragonjou.Dragonja byl starý dobrák a rozhodl se opět pomoci. A že to byl obr, dupnul silně nohou o zem, ta se otevřela a do té jámy natekla rozvodněná řeka Pazinčica. A lidé byli zachráněni.
Potud pověst.Ta řeka se na mapě jmenuje Foiba a ta díra do země ponor Foiby. No a ten vstup do podzemí je docela úzký.Při větších deštích nestačí vpustit všechnu vodu a tak jsou tu docela často záplavy.
Hrad jsme neviděli a tak se alespoň potulujeme po městě.Moc toho tu k vidění není. Město je velké a docela nevzhledné.Překvapení ale nacházíme v místní „ samoposluge“. Tím překvapením jsou ceny o hodně nižší, než v naší Lanterně.Naproti samoobsluze je i malý krámek s vínem. No a hned vedle je cukrárna. Nemá to chybu. Kafe je posléze vypito, nákup i s vínem je v autě. A autíčko otáčíme ve směru na Motovun.
Kopec nad údolím Mirny vypadá na svých 277 metrů docela impozantně.Je to určitě tím, že se na jeho vrcholku a strmých svazích kolem rozkládá snad nejmalebnější dominanta Istrie. Městečko Motovun je skutečně krásné. Dochované hradby, které jsou snad v každé istrijské vesnici,městské brány, věže.A úplně nahoře na náměstíčku Andrea Antia, což byl motovunský rodák a skladatel, nezbytný městský palác s barokním kostelem sv.Štěpána. Procházíte-li se kolem dokola po motovunských hradbách, máte před sebou věnec motovunských střech a za nimi až k obzoru snad nejkrásnější istrijskou vyhlídku. Pohled uzavírá dokola věnec nevysokých hor.Moc pěkné.Vyhlášené jsou motovunské lesy, údajně plné lanýžů, které vyhledávají speciálně vycvičení psi.Při tomto pohledu nelze nezmínit dvě vynikající odrůdy istrijských vín, které se tu pěstují. Je to Malvazija a Teran.Podle historiků i Livia Drusilla, žena císaře Augusta a matka Tiberia vděčí istrijskému vínu za svých úctyhodných 86 let věku, kterých se dožila.
Horní, nejstarší část města obtáčí masivní hradby.Kafé bar Duga je strategicky umístěn přímo na hradbách. Neobyčejně příjemný člověk, který nás obsluhuje, nás s hostitelským úsilím zpovídá, odkud jsme. Ukazuje se, že zná i Prahu. Kafe stojí 5 kun, což je cena skoro neuvěřitelná. Je to našich necelých 20,- Kč. A k tomu přidává zcela zdarma panoramatický výhled do údolí.
Věnec hradeb obtáčí i střední část města – podhradí.Obojí okruh hradeb spojuje malé náměstí s loggií, dnes plné obchůdků a kavárniček.
Odjíždíme s příjemným pocitem. Pod dveřmi apartmánu nacházíme pozvánku na uvítací večer v baru Zodiac. Jdeme tam s nevelkým očekáváním. Kupon vstupenky dáváme jako ostatní do loterie s očekáváním první ceny. Ta je docela slušná. Týdenní pobyt v apartmánu na další týden pro dva. No, nevyhráli jsme ani pobyt navíc, ani plavbu lodí, ba ani nic jiného. Dvě hodiny posloucháme nesmírný kravál, vyráběný dvojicí zpěváků a monstrozní aparaturou. Rekreanti v očekávání výhry, nebo bůhví čeho, zcela zaplnili velký sál. Jsou tu dokonce rodiče i s kočárkem, ve kterém je malé mimino. Ti to ale po hodině vzdávají a než se mimino stačí udusit cigaretovým kouřem, odcházejí. Spousta malých dětí poskakuje po tanečním parketu a překáží tančícím dvojicím. Také se chvíli pokoušíme o slalom mezi křepčícími dětmi, pokud ovšem to není hard rock. V tu chvíli připomínají tančící páry skupinu lidí, postižených epileptickým záchvatem. U toho být skutečně nemusíme. Pár tanečků na pěknou muziku jsem udejchal a tak odcházíme domů s dobrým pocitem, že jsme udělali zase něco pro své zdraví.

Toto je malý výňatek z mého cestopisu ISTRA - Terra magica

www.oknodosveta.webnode.cz

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@